Tím prvním je bezesporu regionálnost / lokálnost. Po pádu železné opony jsme byli svědky toho, jak se téměř tři desetiletí úspěšně pracovalo na konceptu globální vesnice. Ruku v ruce s rozvojem technologií bylo možné nakupovat suroviny i výrobky celosvětově, hledat dodavatele i odběratele napříč planetou a především „optimalizovat zdroje“. Typicky neplatit drahou pracovní sílu v severní Americe nebo západní Evropě, ale využít levných člověkohodin na druhém konci planety. A k tomu hledat nejlevnější a nejrychlejší cesty pro přepravu. Rizika takového přístupu se dlouhou dobu přehlížela, protože kdo takovou věc nedělal, jednoduše nebyl konkurenceschopný. Limity se obnažily do naha až v čase lockdownů, pandemií, americko-čínské obchodní války a surovinové krizi. Transport všeho „přes celou planetu“ začal povážlivě drhnout a mnoho společností si tak přímo začalo uvědomovat, že regionálnost může v mnoha ohledech dávat smysl. Tento efekt se do budoucna bude zintenzivňovat.

Proč? Protože koncept průmyslu 4.0 (potažmo stále častěji skloňovaného průmyslu 5.0) stojí na masivní automatizaci všech částí výroby. To, co zní některým jako apokalypsa tradičního způsobu práce, přináší nezanedbatelný vedlejší efekt. Pracovalo-li v nedávné minulosti v čínské fabrice pět stovek lidí a v české také, byla cena za lidskou práci naprosto zásadní faktor celé částky za výrobu. Pokud už je dnes takových lidí 50 a do budoucna jich může být třeba jen 15 (a nadto specialistů, kteří musejí být nadstandardně zaplaceni všude na světě), přestanou člověkohodiny tvořit nejzásadnější část výsledné částky. Naopak se začne výrazněji projevovat logistika, časové zdržení a tlak na nižší uhlíkovou stopu i celkovou udržitelnost provozu. Tady vzniká prostor přesunovat výrobu zpátky do míst, odkud před časem prchala daleko na východ. 

Druhou velkou kapitolou je ekologická náročnost výroby. V tomto případě je možné najít analogii s většinou dalších věcí, se kterými dnes a denně žijeme. Před časem bylo běžné mít doma zoufale neefektivní freonovou ledničku nebo auta žeroucí diesel po litrech. Už před nějakým časem bylo objeveno rovnítko, kdy ekologické začalo být zároveň ekonomické – a tohle paradigma se změnilo. Výroba desek plošných spojů dnes už dávno není černou dírou. Ale minimálně v evropských podmínkách přísně kontrolovanou a neustále zdokonalovanou zónou, kde musí být vyřešeno, jak nakládat s chemikáliemi znečištěnou vodou, jak poslat spotřebovanou energii znovu a znovu do oběhu. Každý nově zakoupený stroj zároveň běžně až o 50 % snižuje energetickou spotřebu oproti svému deset let starému předchůdci. Výrobu zároveň hlídají téměř dokonalé informační systémy, již zabraňují prostojům ve výrobě. Znovu, to není výhodné jen pro planetu, ale v prvé řadě pro výrobce, který díky tomu dokáže šetřit náklady.

Třetím velkým tématem jsou přísné ekologické normy, které se zákazníci z řad největších automobilek, leteckých společností, lékařských přístrojů či elektroniky, zavázali dodržovat. Tento tlak jde směrem od nich logicky také k výrobě. Příkladů byste našli spousty – řeší se obalový materiál, chemické složení nebo forma potisku. Do nedávna běžně používané sítotisky nahradily mnohem levnější formy tisku. Mizí papírování, vše se posílá elektronicky pomocí PDF nebo manuálů. Stejně tak má dobrý výrobce nastavený systém konfigurátoru, jak co nejefektivněji vše zadat přímo do výroby. Aniž by bylo potřeba dalších a dalších výdajů.

Kudy dál? Jedním z velkých témat jsou biodegradabilní desky plošných spojů. Stručně řečeno, hledají se cesty, jak udělat elektroniku tak, aby nekončila na skládkách nebo v přírodě, ale aby byla rozložitelná. Odhaduje se, že každý rok takto vznikne přes 20 milionů tun elektronického odpadu. Proto už i do výroby desek plošných spojů pronikají technologie, jež mají potenciál se rozpadnout s co nejmenší ekonomickou zátěží. Zatím je to stále trochu akademická debata, než každodenní praxe, ale skupina vědců z University of Illinois už sestrojila plně funkční DPS, které se rozpadne, když je vystaveno vodě.

Směrem do budoucna tak není potřeba hledět právě skepticky, protože nehrajeme s tak špatnými kartami. Je tu perspektiva toho, že se s automatizací a dalším rozvojem digitalizace přiblíží výroba zpět blíž k nám, dál se bude snižovat celková ekologická náročnost výroby. Je předpoklad, že nejvlivnější firmy donutí své dodavatele k tomu, aby i ony přísně dodržovali veškerá pravidla. A je tu naděje na redukci elektronického odpadu. Jedno je jisté, rozhodovat budou činy, nikoli slova.